Hermann Hesse

/2.7. 1877 – 9.8. 1962/

- německo-švýcarský spisovatel a malíř

- držitel Nobelovy ceny za literaturu (1946)

Hesse se narodil v křesťanské misionářské rodině v městečku Calw (Baden-Württemberg). Studoval na několika školách, neb mu jeho rebelantský charakter neumožnil zůstat na žádné delší dobu. To způsobilo mnoho konfliktů s rodiči a v osobním životě vůbec (pokusil se dokonce o sebevraždu). Později pracoval v knihkupectví v Tubinkách, v této fázi se zbavil finanční závislosti na rodičích. Při práci studoval filosofii (evropskou i východní), teologii a řeckou mytologii a zabýval se také studiem klasických jazyků.

POČÁTKY LITERÁRNÍ KARIÉRY

V roce 1899 se Hesse odstěhoval do Basileje, kde pracoval opět jako knihkupec. To mu poskytovalo dost času na to, aby se intensivně zabýval například německými romantiky (Brentano, Novalis, Eichendorff). Vydává též své první básnické sbírky, které ovšem neměly úspěchu. V roce 1901 si plní životní sen a vydává se na cestu do Itálie. Po úspěchu prvního románu Peter Camenzind (1904) se stává známějším i na literárním poli a začíná žít jako autor na volné noze. Odstěhoval se na břeh Bodamského jezera do Gaienhofenu a oženil se s fotografkou Marií Bernoulliovou. S ní měl celkem tři děti. Postupně psal další díla, např. v pořadí druhý román Unter dem Rad (1906) o svých vlastních prožitcích z období puberty nebo nepodařený román Gertrude, který sám později označil za svého druhu „potrat“.

GAIENHOFEN A BUDHISMUS

V této době žil v Gaienhofenu na břehu Bodamského jezera. Zde se také začal zajímat o buddhismus, což později vyvrcholilo v jeho díle Siddhartha (1922). Buddhismus je však tématem, které se v životě Herrmana Hesse objevil již dříve. V roce 1895 například píše Kapffovi dopis nazvaný Nirvana. Po tomto dopise však nejsou v jeho díle žádné odkazy k východnímu náboženství. Zájem o ně se vrací právě v Gaienhofenu.

THEOSOFIE

Jeho zájem o toto náboženství byl probuzen jednak studiem spisů Artura Schopenhauera, jehož spisy se opět začaly těšit velké pozornosti, a jednak studiem theosofie, což je učení o okultních jevech a mystice s příklonem k východnímu náboženství, hlásící se však i k antické tradici gnóse či k novověkým myslitelům, jako byli např. Paracelsus nebo Swedenborg. Theosofická společnost byla založena v roce 1975 v Rusku kněžnou Helenou Petrovnou Blavatskou. Jejím programem bylo studium starověkých náboženství a filosofií, které mělo vést k objevení a rozvíjení božské psychické síly uvnitř člověka a dále k vytvoření univerzálního lidského bratrstva.

http://skepdic.com/theosoph.html

http://www.cadpress.sk/teosofie.htm

CESTA DO INDONÉSIE

Kolem roku 1911 se objevily problémy ve vztahu s manželkou Marií. Hesse se rozhodl, že se sám vydá na cestu do Srí Lanky a do Indonésie. Tato cesta měla velký vliv na jeho literární tvorbu, avšak očekávané zážitky náboženského či spirituálního charakteru se nedostavily. Hesse si uvědomil, že člověk, který vyrostl na Západě, je úplně jinak zformovaný než lidé Východu. Myslet si proto, že spásné světlo Východu lze jednoduše přenést na Evropana a vyřešit tak všechny jeho životní problémy, je pošetilé. Po návratu domů se rodina přestěhovala z německého Gaienhofenu do švýcarského Bernu, avšak problémy uvnitř manželství pokračovaly dále. Hesse o nich sám píše v díle Rosshalde (1914).

PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA

V roce 1914, v němž vyšla Rosshalde, také vypuká první světová válka. Hesse se dobrovolně přihlásil do armády, ačkoli byl dříve pro nervové problémy a potíže se zrakem zbaven povinnosti vojenské služby. Zde však, podle jeho slov, nemohl sedět v klidu u krbu, zatímco jiní mladí muži umírali na frontě. Jelikož nemohl být aktivně nasazen do boje, staral se o válečné zajatce.

Období první světové války je také obdobím, kdy se v řadách německých intelektuálů začínají významným způsobem objevovat nacionalistické ideje. Hesse se proti nim odradil hned v roce 1914 v curyšských novinách Neue Züricher Zeitung ve známém článku nazvaném „O Freunde, nicht diese Töne“ (inspirováno Schillerovou Ode an die Freunde). Jak později napsal, mělo toto pro něj velkého významu – poprvé se ocitl vprostřed vážného politického konfliktu. Byl napadán německým tiskem jako vlastizrádce, rozešel se s mnoha starými přáteli apod. Podporu mu vyjádřili např. Theodor Heuss nebo Romain Rolland. S Rollandem se Hesse sešel následujícího roku osobně.

RODINNÉ PROBLÉMY

Již zmíněné rodinné problémy přibyly na váze v roce 1916, kdy se v Hesseho rodině objevila nemoc. V březnu mu zemřel otec, jeho syn Martin byl vážně nemocen a u manželky se projevovala schizofrenie. Na spisovatele samotného dopadla vážná životní krize, z které se pokoušel dostat pomocí psychoterapie. Kvůli tomu ovšem musel přerušit vojenskou činnost. Mělo to ovšem ještě jiný dopad – Hesse se seznámil s psychoanalýzou a s osobností Carla Gustava Junga (http://jung.sneznik.cz/jung.htm). V tomto rozpoložení napsal román Demian (1919), který byl vydán pod pseudonymem Emil Sinclair.

V roce 1919 se psychický stav Hesseho ženy po několika záchvatech zhoršil natolik, že nebylo přílišné naděje na zotavení. Hesse se proto rozhodl opustit společný domov a odešel do malé farmy u Locarna v Ticinu. Později se přestěhoval do Sorenga a po dalším měsíci do Montagnoly, kde si pronajal čtyři místnosti ve zvláštní, zámku podobné budově zvané „Casa Camuzzi“. Zde žil až do roku 1931, kdy se odstěhoval jen pár kilometrů od Montagnoly, do Ninonu.

DVACÁTÁ LÉTA

Ve dvacátých letech Hesse nejen pokračoval ve své literární kariéře, ale začal také malovat (což je důležitým tématem v povídce Klingsors Letzter Sommer, 1920). V roce 1922 sepsal Hermann Hesse knihu Siddhartha. Toto dílo pojednává o buddhismu a ukazuje Hesseho lásku k indické kultuře. I v osobním životě došlo ke změnám – spisovatel se podruhé oženil, vzal si zpěvačku Ruth Wenger. Ani toto druhé manželství však nikdy nebylo příliš stabilní.

1923 – rok, kdy Hesse obdržel švýcarské občanství. Následovaly další literární počiny: Kurgast (1925), Die Nürnberger Reise (1927). Obě tato díla byla autobiografická, s ironickým nádechem. V roce 1927 byla vydány Hesseho nejznámější kniha, Steppenwolf. V osobním životě však samotu „stepního vlka“ opustil a znovu se oženil, tentokrát s historičkou Ninon Dolbin. Nový vztah je popsán v knize Narcissus und Goldmund (1930).

STEPPENWOLF

Harrymu Hallerovi je padesát let a je zoufalý. Žije bez zaměstnání a bez rodiny v jednom pokoji v nejmenovaném německém městě. Cítí se zbitý životem a opovrhuje světem. Proč, to vlastně sám neví. Pociťuje jen hluboké znechucení: měšťáckým stylem života, bezmyšlenkovitostí doby a lidskou touhou vést války. Útočiště a nový smysl života hledá ve filosofických pojednáních a ve vážné hudbě. Avšak marně. Bezcílně se potuluje městem, posedává po zaplivaných putykách, opíjí se a otupěle zírá před sebe. Až do chvíle, kdy mu někdo na ulici vtiskne do ruky brožuru. „Traktát o stepním vlku“ – to stojí v nadpisu; a pod ním: „Jen pro pomatené“. V anonymním textu se podává analýza stepního vlka a Harry ohromen poznává, že řeč je vlastně o něm.

„Když Harryho jako člověka napadla hezká myšlenka nebo když se v něm hnul ušlechtilý cit nebo když učinil dobrý skutek, pak v něm vlk vycenil zuby, smál se a s krvavým posměškem mu dával najevo, jak směšné bylo celé tohle šlechetné divadlo pro stepního vlka, pro vlka, který v srdci docela přesně cítí, co se mu líbí: běžet sám čirou stepí, občas se napít teplé krve nebo prohánět vlčice.“

Harry v Traktátu nachází klíč své nespokojenosti. Bojují v něm totiž dva znepřátelené principy, člověk a vlk. Na jedné straně stojí kultura a civilizace, na druhé straně původní zvířecí princip, probouzející v něm lačnost po dobrodružstvích a prostopášnostech a vysmívající se poslušnému měšťáku, který vede klidný a spořádaný život. Může v sobě takový člověk najít smír? Ne. Má jen jedinou možnost – zabít se.

Stepní vlk, zpočátku plný skepse, projde positivní změnou, během níž se naučí přitakávat životu. V druhé části románu je Harry záhadnou Hermínou a hezkým jazzmanem Pablem zasvěcen do tajů smyslnosti, aby pak našel vykoupení v „magickém divadle“. Harry je stejně jako v zrcadlovém bludišti proveden zákoutími vlastní duše a poznává, že se mýlil, když se domníval, že jeho bytí je rozpolceno na člověka a vlka. Toto schéma je příliš jednoduché, jeho bytí nabízí ještě mnohem více aspektů, myšlenkových a citových světů, a ty se mohou spojit v jedno jen tehdy, pokud je člověk připraven přijmout jejich tvořivý podklad.

„Harry zestárl, naučil se tančit, navštívil magická divadla, slyšel Mozarta se smát, už neměl strach z tance, žen, nožů. I průměrně nadaný člověk poté, co projde několika stoletími, zmoudří.“

(Joachim SCHOLL. Slavné romány 20. století. Praha: Slovart, 2006. 279 s. ISBN 80-7209-718-0)

NARCIS A GOLDMUND

Téma románu pochází ze středověku. Hesse se zde zabývá harmonizací pudových a duchovních stránek lidské bytosti.

SIDDHARTA (http://www.gutenberg.org/dirs/etext01/8sidd12.txt)

Kniha pojednává o mladém bráhmanovi jménem Siddharta a jeho příteli Govindovi. Všemi milovaný a uctívaný Siddharta věnuje svůj život hledání atmanu, všejediného, které jest v každém člověku. Oba rodiče měli Siddhartu velmi rádi, byli na něj velice pyšni pro jeho krásu, sílu a jeho touhu po vědění, která slibovala, že z něj bude moudrý člověk, snad kněz – ein Fürst unter den Brahmanen.. I Govinda předpovídal Siddhartovi velkou budoucnost, a to bez jakékoli závisti. V případě, že by se Siddharta stal bohem, chtěl by jej následovat, být jeho pomocníkem, ba i stínem.

Sám se sebou však Siddharta spokojen nebyl. Von allen geliebt, trug er doch keine Liebe im Herzen. Neustále se zabýval myšlenkou, že většinu toho, čemu se mohl od svých blízkých a svých učitelů naučit, už umí, a přesto ho to neuspokojuje. Veškeré jejich učení mu totiž neposkytlo odpověď na otázky, které se mu v mysli neustále vracely – jak je to s bohy? Skutečně existuje bůh Prajpati, který stvořil zemi? Je správné obětovat bohům? Nestojí nade vším atman, všejediné, jemuž jsou i bohové poddanými? Kde se však skrývá toto nejvyšší, všejediné? Jak ho najít? Ani ti, kterých si Siddharta vážil nejvíc – na prvním místě jeho otec – se nezdáli vlastnit onen klid a mír vyplývající z poznání átmanu. I oni byli stále hledajícími.

První fází jeho hledání je samana. To znamená, že se snaží dojít atmanu cestou života v chudobě a celkové askesi. Na této své první cestě je následován Govindou. Siddharta ovšem po určité době pocítí, že tento způsob života není tím, co jej dovede k cíli. Spolu s Govindou se tedy vydává za učitelem Gautamou, Buddhou. Jeho učení však nemůže přijmout. Uznává sice, že sám Gautama dosáhl osvícení, ale nevěří, že se to od něj (a od někoho vůbec) může „naučit“. Osvícení může člověk dosáhnout jen skrze vlastní zkušenosti. Vydává se proto opět na další cestu, zatímco Govinda u Gautamy zůstává.

Knihu Siddharta věnoval Hesse příteli Romainu Rollandovi.

V roce 1972 byl Siddharta zfilmován.

DAS GLASPERLENSPIEL

V roce 1932 napsal Hesse studii o své cestě na východ. Byla plánována jako přípravné dílo ke knize Das Glasperlenspiel (1943), která měla být Hesseho posledním velkým dílem. To se podařilo, neboť za ni autor v roce 1946 obdržel Nobelovu cenu za literaturu.

LÉTA TŘICÁTÁ

Ve třicátých letech došlo v Německu k nástupu nacismu. Mnozí autoři a lidé z intelektuální sféry byli přinuceni opustit svou vlast. Tak to udělali například Thomas Mann nebo Bertolt Brecht. Oba odešli do exilu a oběma se dostalo pomoci právě od Hermanna Hesseho. Ve svých článcích v novinách se Hesse zastával lidí perzekvovaných nacistickým režimem, a to dosti otevřenou formou. Za to bylo jeho dílo na další léta (od roku 1930) nacisty zakázáno.

POZDNÍ LÉTA – POVÍDKY A BÁSNĚ

V dalších letech už Hermann Hesse nenapsal žádný román. Soustředil se na psaní povídek či básní, v nichž často využíval své vlastní zážitky. Častým námětem pro jeho básně byla též příroda.

Další činností, jíž se spisovatel zaobíral, byla korespondence, která od udělení Nobelovy ceny značně vzrostla. Sám se nad tím až ironicky zamýšlel – například v autobiografických Aus den Briefwechseln eines Dichters. Z jednoho eseje pochází informace, že jeho denní korespondence obnáší více než 150 stran.

SOUZNĚNÍ S ŠEDESÁTÝMI LÉTY

Hermann Hesse zemřel v roce 1962. Jeho díla zaznamenala v šedesátých letech značný ohlas, neb se v nich objevovala mnohá témata, která bylo lze velmi dobře spojit s životním stylem nové generace. Například to byly scény magického divadla v knize Steppenwolf, které byly interpretovány jako forma drogami navozených psychedelických stavů. Hledání „nové“ kultury v rámci generace hippies bylo možno nalézt v Hesseho hledání smyslu života ve východních náboženstvích, pročež získal na oblibě třeba Siddhartha.